V dubnu 2016 to byly tři roky od pádu továrny Rana Plaza. Od té doby se začalo trochu více přemýšlet o bezpečnosti a pracovních podmínkách pracovnic a pracovníků oděvního průmyslu. Aktivisté a experti se ale shodují, že pokrok a změny v oděvním průmyslu jsou velmi pomalé.
Představitelé velkých oděvních značek shodně tvrdí, že tragédie je přiměla sblížit se a společně usilovat o bezpečné pracovní podmínky svých dělnic a dělníků. Schválena zároveň byla legislativa zaručující vyšší transparentnost v rámci dodavatelského řetězce oděvů.
„Více než 200 značek spolupracuje, aby zajistily vyšší transparentnost a dodržování lidských práv v oděvních továrnách na celém světě,“ říká Sarah Labowitz, představitelka Centra pro byznys a lidská práva Stern School of Business v New Yorku, „avšak při zajišťování bezpečnosti budov nebo požární ochrany stále chybí praktická opatření i finance.“
Pád továrny Rana Plaza je považován za jednu z nejhorších hospodářských katastrof v historii. Osmipatrová budova, v níž sídlilo pět oděvních továren vyrábějících oděvy pro světoznámé značky, ve svých troskách pohřbila 1,135 osob.
Továrna stála na bažinatém podloží jednoho z předměstí Dháky. Její zborcení rozproudilo debaty o bezpečnosti práce v Bangladéši – druhém největším vývozci oděvů na světě. Pod obrovským tlakem byly také oděvní značky, jejichž módní kousky v budově Rana Plaza vznikaly.
Bezcelní zóny a extrémně levná pracovní síla udělaly z bangladéšského oděvního průmyslu odvětví s obratem kolem 25 miliard amerických dolarů ročně. Šedesát procent výrobků putuje z Bangladéše do Evropy, 23 procent do USA a 5 procent do Kanady. Minimální mzda pro pracovníka v oděvním průmyslu je v Bangladéši 68 amerických dolarů. Pro porovnání: Čína, která zůstává bezkonkurenčně největším vývozcem oděvů, zaručuje svým pracovníkům minimální mzdu 280 amerických dolarů.
Britský oděvní řetězec Primark, který rovněž nechával své výrobky šít v Rana Plaza, se nechal slyšet, že oděvní značky uznávaly už před katastrofou, že je třeba své pracovníky spravedlivě zaplatit, bezpečnost práce se však nijak neřešila. „Musíme uznat, že integritu budov jsme nijak nezkoumali a nepovažovali jsme ji za rizikovou,“ uvedl Paul Lister, vedoucí sekce pro spravedlivý obchod značky Primark. „Dívali jsme se do budovy, nekontrolovali jsme ale jednotlivá podlaží. Viděli jsme také různé bezpečnostní certifikáty, později se ale ukázalo, že byly zfalšované. Myslím, že nikdo z oděvních značek netušil, že tahle budova může prostě spadnout.“
Po pádu Rana Plaza 24. dubna 2013 uvedl státní úředník zodpovědný za rozvoj hlavního města, že majitel budovy neměl potřebná povolení a nejvyšší tři patra byla dostavěna nelegálně. Obžalobě kvůli katastrofě v Rana Plaza čelí v Bangladéši více než 40 osob. Dalších 24 obžalovaných už ze země uprchlo.
Cesta ke zlepšení?
Katastrofa podnítila vytvoření dvou sdružení usilujících o průzkum a zlepšení bezpečnosti ve více než tisícovce bangladéšských oděvních továren.
Většina evropských oděvních značek podepsala také dohodu Accord on Fire and Building Safety in Bangladesh (zkráceně Accord), která se týká asi 1600 oděvních továren v zemi. Inspektoři pracující v rámci dohody Accord prověřují jednotlivé továrny a tvoří plány na zlepšení v oblastech elektroniky, požární ochrany nebo statiky. Tři roky po katastrofě je ale 70 % těchto plánů pozadu, jak prozrazují webové stránky Accordu.
Americké značky se pro změnu zavázaly k členství v organizaci Alliance for Bangladesh Worker Safety. „Nastavení a udržování bezpečnostní standardů je těžké,“ říká Labowitz. „Dodavatelský řetězec je ovlivňován různými ekonomickými, geografickými a politickými faktory, které nejde změnit. Nastavit globální systém kontroly je zkrátka obtížné.“ Pomalé tempo, kterým inspektoři Accordu pracují, vedlo k tomu, že některé z oděvn
ích značek začaly podnikat inspekce ve svých dodavatelských továrnách na vlastní pěst. Inspektoři Primark například prověřují stovku továren v Bangladéši a šedesát továren v Pákistánu, odkud tato značka dováží své zboží. „Bangladéš i Pákistán jsou země s množstvím výškových továren. Ty ale mohly být postaveny jen díky korupci. Bezpečnostní riziko je tedy vysoké.“
Časovaná bomba
S tím souhlasí i aktivisté z nevládních organizací a hnutí. Ti se shodují, že cesta k ideálním pracovním podmínkám v oděvním průmyslu bude ještě dlouhá, a riziko katastrofy v podobném rozsahu jako Rana Plaza zůstává vysoké.
„I přesto, že po katastrofě se mluvilo zejména o potřebě odškodnit přeživší a pozůstalé, je třeba brát ohled i na zavedení bezpečnostních opatření,“ zdůrazňuje Gopinath Parakuni z indické neziskové organizace Cividep India. „Každá továrna je malou časovanou bombou, stále neexistují efektivní cesty, jak zajistit každodenní bezpečnost pracovníků.“
Určité zlepšení by mohly přinést legislativní změny. Jednou z nich je například loňský Modern Slavery Act, který vstoupil v platnost ve Velké Británii. Tento zákon tlačí oděvní řetězce, aby více hlídaly pracovní podmínky ve svých dodavatelských řetězcích. Jedná se ale jen o kapku v moři. Dělníci a dělnice v oděvních továrnách v Bangladéši stále čelí otřesným pracovním podmínkám, je jim bráněno ve shromažďování a zakládání odborů a pracují v rizikovém prostředí.
„Je třeba připomenout, že v žádné z továren, které v budově Rana Plaza sídlily, nefungovala odborová organizace. Kdyby měli dělníci větší rozhodovací pravomoc, mohli by vzdorovat nařízení managementu, který jim přikázal přijít do práce i přesto, že se ve zdech továrny objevily trhliny,“ upozorňuje Phil Robertson z Human Rights Watch.
Problematika otřesných pracovních podmínek v oděvním průmyslu se ale týká i dalších zemí. Na začátku roku otřásl oděvním průmyslem drobný skandál poté, co se ukázalo, v jakých podmínkách žijí a pracují dělnice v indickém městě Bengalore. Kromě nezákonně nízkých mezd jim bylo bráněno v pohybu mimo areál továrny. Oděvní značky H&M, Inditex, C&A a PVH, které v kompromitované továrně nechávaly šít své oblečení, se samozřejmě ihned zavázaly k nápravě.
Do kampaní za zlepšení transparentnosti dodavatelských řetězců v oděvním průmyslu se mohou zapojit i zákazníci. Snaha oděvních značek bude minimální, dokud samotní kupující nezačnou požadovat etičtěji vyrobené oblečení. „Na příkladu oděvního průmyslu můžeme vidět, jaká je skutečná cena globalizace. Pokud by všechny oděvní továrny v Bangladéši zmizely, rozhodně to místním obyvatelům nepomůže. Je ale třeba pracovním podmínkám v oděvním průmyslu věnovat velkou pozornost a udržovat tlak na vlády, oděvní značky i zákazníky,“ dodává Lobowitz.
Přeloženo z anglického originálu Three years after Rana Plaza disaster, has anything changed? dostupného zde. Foto: Reuters