Na označení „made in“ záleží, ale fair trade jde dál. Představuje kupujícím konkrétní výrobce jejich oblečení, vysvětluje Safia Minney, zakladatelka britské fair trade značky People Tree. Ve svém článku, který vyšel na módním webu Business of Fashion, vysvětluje, co přesně stojí za označením „fair trade“. Safia dává za příklad bangladéšskou organizaci Thanapara Swallows, jejíž výrobky najdete i v e-shopu TukTuki.
Na cedulku s označením původu zboží bychom měli zaměřit svou pozornost víc než kdy před tím. Právě ona je základem transparentnosti a zodpovědnosti prodejce vůči zákazníkovi. Stejně tak, jako zákazníci požadovali spravedlivější přistup k výrobcům kávy a kakaa v devadesátých letech, začínají si nyní všímat výrobců oblečení. Toto téma ještě nabobtnalo po děsivém pádu továrny Rana Plaza v Bangladéši, v jejíchž troskách přišlo o život 1 134 oděvních dělnic. Tato událost stála také za vznikem filmu True Cost (skutečná cena) upozorňujícího na trvající zneužívání lidských práv a životního prostředí ze strany oděvních značek a jejich dodavatelů. Oděvní průmysl se musí postavit čelem problémům při výrobě v zemích třetího světa. Myslím si dokonce, že ředitelé firem by měli být právně zodpovědní za všechny aktivity provozované jménem jejich značky.
Na původu záleží, stačí to ale?
Fair trade jde dál než jen k označení původu zboží. Představuje konkrétní producenty svým koncovým zákazníkům. Světová organizace pro Fair Trade (WFTO) definuje fair trade jako „obchodní partnerství založené na dialogu, transparentnosti a respektu, podporující větší spravedlnost v mezinárodním obchodování“. Výrobky produkované v rámci systému fair trade mohou oživit původní zemědělství a přispět k zachování tradičních řemesel a dovedností. Zákazníci nakupující fair trade výrobky se rozhodují jako každý jiný – podle vzhledu, ceny, značky a kvality. Zároveň ale chtějí mít jistotu, že zboží, které nakupují, bylo vyrobeno s respektem k lidem a životnímu prostředí. Skříně zákazníků jsou plné, ale obchodní řetězce na ně valí další a další módní kousky. Mnoho nakupujících je touto „rychlou módou“ frustrováno a přiklání se k etickému životnímu stylu a většímu propojení s výrobci jejich oblečení.
Fair trade vyhledává, chrání a propaguje kulturní identitu a řemesla drobných producentů v konkrétních oblastech. Výrobky při tom často pocházejí z odlehlých míst ležících mimo průmyslové zóny, z nichž proudí většina dostupného oblečení. Označení původu oblečení tak dostává hlubší význam. Například organizace Thanapara Swallows z Bangladéše dodnes používá ruční tkalcovské stavy k výrobě látek, z nichž pak šije svoje výrobky. Ruční tkaní v zemi zaměstnává asi 10 milionů pracujících, a je tak největším zdrojem práce v zemi hned po zemědělství. Dovednost bengálských tkalců byla proslulá a uznávaná po celém světě a je stará více než tisíc let. Ruční tkaní zároveň neprodukuje žádné emise ani jiné znečištění a nespotřebovává jinou než lidskou energii. Pro zákazníky, kteří dbají o environmentální dopad svého šatníku, je tedy ideální variantou. I ostatní země mají své „přirozené kapacity“ odvozené od jejich kulturního dědictví, dovedností obyvatel nebo zeměpisné polohy. Právě zpracování organické bavlny a využití tradičních dovedností jsou přidanou hodnotou výrobků fair trade. Do zemědělských a řemeslných komunit pak přinášení potřebný zisk a vytváří pracovní místa.
Jak poznat původ?
Alespoň minimální zodpovědnost za celý dodavatelský řetězec by při tom měly mít všechny oděvní firmy. Výstupem jejich „zodpovědnosti“ je ale především množství značek a certifikátů dokládajících etický původ. Zákazníci jsou naštěstí stále skeptičtější vůči různým druhům „green- a fair-washingu“ a samozvaným značkám uděleným bez transparentní kontroly procesu výroby třetí stranou. Například certifikace Ethical Trading Initiative je kritiky označována jako naprosto bezzubá.
V září 2013 spustila Světová organizace pro fair trade nový certifikační systém zaručující dodržování principů spravedlivého obchodu během celého výrobního procesu. Tato certifikace může být zárukou pro zákazníky, že výrobci skutečně dodržují své sliby a závazky. Umístěním známky je jasným znamením pro zákazníka, že během výroby byly dodrženy principy fair trade: vyplácení spravedlivé mzdy, bezpečné pracovní podmínky, transparentnost, vzdělávání zaměstnanců, šetrnost k životnímu prostředí a další. Fair trade společnosti tak dodržováním těchto přísných pravidel zvyšují laťku také pro konvenční výrobce oblečení. Ti jsou konkurenčními značkami i zákazníky tlačeni ke zlepšování podmínek zaměstnanců ve vlastních výrobních řetězcích.
Systém certifikace a auditů se však nesmí ve výsledku otočit proti těm, kterým měl původně pomáhat. Certifikace musí být dostupná i pro ty nejchudší z nejchudších v zemích Afriky, Asie a Latinské Ameriky. Právě k tomu slouží vzdělávání producentů, kteří jsou vedeni k zefektivňování managementu, výroby a designu, aby jejich výrobky přilákaly obchodníky ochotné pravidelně a dlouhodobě odebírat zboží za spravedlivé ceny.
Fair trade je mnohem víc, než jen upřesněním země původu. Je přenesením příběhu konkrétního farmáře, řemeslníka nebo krejčího, kterému prošel výrobek pod rukama, i kulturního dědictví konkrétní země. Cedulky s označením „made in“ by měly být podrobnější a fair trade je jednou z cest, jak informace o původu upřesnit.
Volně přeloženo podle Minney, S. Fair Trade Goes beyond "Made in". in Business of Fashion, 14. 6. 2015. Původní článek najdete zde.