Když se řekne „environmentální katastrofa“, většina z nás si zřejmě představí uhelné doly, umírající velryby uprostřed ropných skvrn nebo mizející deštné pralesy. Málo kdo zřejmě pomyslí na své oblíbené tričko nebo jiný kousek svého šatníku. Výroba oděvů je při tom druhým největším zdrojem znečištění na naší planetě.
Poráží ji pouze ropný průmysl. Na tento problém předevčírem poukázal internetový magazín Eco Watch ve svém rozsáhlém článku.
Oděvní průmysl je složitým výrobním procesem. Pěstování či výroba surovin, jejich zpracování, výroba oděvů, doprava, prodej a nakonec zpracování odpadu, to vše vyžaduje množství vody, energie, pracovníků a odpadních látek. Pokud chceme sledovat ekologickou stopu svého oblečení, nemůžeme brát v potaz pouze zjevné zdroje znečištění – pesticidy používané při pěstování bavlny, toxická barviva či velké množství odpadu. Výroba oděvů souvisí také s nespočtem nenahraditelných přírodních zdrojů využívaných při produkci, výrobě, dopravě a recyklaci oblečení.
Žíznivá bavlna
Informace o ekologických dopadech bavlny už jsou trochu klišé. Pro shrnutí jde říct, že bavlna zabírající asi 2,5 % obdělávané půdy, spotřebuje asi 10 % chemikálií používaných v zemědělství a 25 % všech insekticidů. Bavlna se dnes přitom pěstuje po celém světě. Mezi producenty vévodí Čína následovaná Indií, USA, Pákistánem a Brazílií. Asi 20 % pěstované bavlny přitom tvoří geneticky modifikované druhy extrémně odolné vůči hmyzu i herbicidům.
Zářným příkladem ilustrujícím dopady pěstování bavlny je příběh Aralského jezera. Řeky Amu Darya a Syr Darya, které ho zásobovaly vodou, byly v padesátých letech minulého století odkloněny, aby zavlažovaly bavlníková pole v Uzbekistánu a Turkmenistánu. Aralské jezero postupně vysychalo, stávalo se přesoleným a nacucaným chemikáliemi všeho druhu. Znečištěná voda z jezera se dostala do ovzduší i půdy a způsobila tak nemalé zdravotní potíže obyvatelům rozsáhlých rybářských komunit, které do té doby jezero obývaly. Zmizení největší vodní plochy v okolí mělo vliv také na tamní klima – zimy se staly chladnější a léta suchá a horká.
Organická bavlna je na tom o poznání lépe, co do množství chemikálií používaných při pěstování. I ona ale potřebuje obrovské množství vody o chemických barvivech a cestování na druhý konec planety ani nemluvě. Organická bavlna navíc dnes tvoří asi 1 % celosvětové produkce bavlny.
Smrtonosné barvy
Barvení látek způsobilo v Indonésii lokální ekologickou katastrofu. Řeka Citarum, lemovaná nespočtem oděvních továren, je považována za nejznečištěnější vodní tok na světě právě díky nim. Podle údajů Greenpeace tvoří textilky celkem 68 % všech továren v povodí řeky. Jejich výroba pak přímo působí na životy asi 5 milionů obyvatel a množství zvířat a rostlin žijících v jejím povodí. Podle měření Greenpeace obsahuje voda například množství nonylphenolu ohrožující veškerý život ve vodě, a je vysoce alkalická, což může způsobovat kožní problémy při jakémkoliv styku s ní.
Nonyphelon se samozřejmě z textilie po její výrobě neztratí. Zůstává i v hotovém oblečení a vymizí až po několika vypráních. Evropská unie proto dovoz oděvů obsahujících tuto látku zakázala, vesele se ale dál dovážejí do USA a ostatních zemí.
Téměř dva biliony litrů vody jsou také ročně použity na barvení oblečení. Barviva jsou pak, často bez jakékoliv úpravy, vypouštěna do nejbližších řek a moří. Postupně se pracuje na vývoji suchých barviv vyžadujících pouze minimální množství vody. Jejich využívání je ale dražší, a proto mnohem méně oblíbené. Tyto barvy navíc účinkují jen na některé druhy textilií.
Zcestovalé oděvy
Zatímco naprostá většina oděvních značek má svůj původ v USA, více než 60 % oděvů se vyrábí v rozvojových zemích. Soutěž kontinentů vyhrává Asie, z níž pochází asi třetina všeho oblečení na světě. Asi 13 % celosvětové produkce je při tom z Číny.
S postupným zvyšováním pracovního stadardu a mezd v Číně se produkce přesouvá do zemí s levnější pracovní silou – do Bangladéše, Pákistánu či na Filipíny. Tyto země však nemají podmínky pro pěstování surovin nutných pro výrobu oděvů. Ty jsou proto dováženy ze Indie, Číny či USA, a poté, co se pod rukama dělnic přemění na módní kousky, míří opět do celého světa. Není možné spočítat, kolik tun uhlí se ročně spotřebuje při přepravě surovin či hotového oblečení. Faktem ale je, že v USA se ročně prodá 22 miliard nových kusů oblečení, z nichž pouze 2 % jsou vyrobeny tam. Nákladní lodě při tom nejsou žádní svatoušci. Jediná z nich za rok vyprodukuje asi tolik škodlivin jako 50 milionů aut.
Bohužel výrobky z organické bavlny nebo móda od lokálních návrhářů je dnes jen kapkou v moři. Módnímu trhu vévodí oděvní gigant H&M s obratem 20,2 miliard amerických dolarů za rok. I přesto, že se HáEmko snaží působit „zeleně“, odborníci jeho aktivity hodnotí spíše jako greenwashing, který nemá nic společného s ekologickou šetrností a udržitelností.
Zákeřné umělé textilie
Základem většiny umělých textilií je ropa, jen na výrobu polyesteru se jí ročně spotřebuje asi 70 milionů barelů. Polyester a nylon jsou při tom biologicky neodbouratelné látky, při jejichž výrobě vzniká množství oxidu dusného, zákeřného skleníkového plynu.
Řešením by mohla být výroba recyklovaného polyesteru za využití PET lahví a dalších plastových výrobků. I jeho produkce má ale své stinné stránky – plastové lahve jsou odesílány do zemí třetího světa, kde jsou čištěny a zpracovány, tato činnost totiž vyžaduje množství pracovní síly. Ideálně té nejlevnější.
Co z toho plyne? Móda je pěkná špína! A dokud zodpovědnost za její udržitelnost nepřevezmou oděvní značky, musíme si halt dávat pozor na to, co kupujeme.
Podle Glynis Sweeny. Fast Fashion Is the Second Dirtiest Industry in the World, Next to Big Oil. Ecowatch.com, 17. 8. 2015. http://ecowatch.com/2015/08/17/fast-fashion-second-dirtiest-industry/3/.