Poslední dubnový den jsem strávila návštěvou kambodžské organizace Sak Saum. I přes skoro čtyřicetistupňové horko měli všichni zaměstnanci organizace úsměv na tváři a provedli mě svým barevným světem v prodejním centru v Phnom Penhu i výrobních dílnách ve vesnici Saang.
Návštěvu organizace Sak Saum jsem domlouvala několik týdnů dopředu a těšila se na ní jako na zlatý hřeb celé mé kambodžské cesty. Skutečnost, že patnáct minut po domluveném srazu stále ještě chvátám nekonečnou ulicí v jižní části Phnom Penhu, mě tedy dost znervózňovala. Ulice v tomto kambodžském hlavním městě jsou sice naprosto systematicky očíslované, domy na nich už však bohužel ne. Dům 37C jsem nakonec úspěšně našla mezi domy 76 a 28 a vstoupila do světa pestrobarevných látek, polic s knoflíky a šicích strojů organizace Sak Saum.
Třípatrovým domkem mě provedla vedoucí organizace Jessica. Kromě prodejny v přízemí mi ukázala sklad materiálu i hotových výrobků, dílnu, kde se vyrábí a navrhují šperky, i pracovnu zaměstnanců kontrolujících kvalitu a připravujících zboží k odeslání. I přesto, že má organizace svůj kambodžský obchůdek, většina jejího zboží totiž putuje do USA. Tam má organizace další kamennou prodejnu a především mnoho příznivců, kteří si nové módní kousky objednávají přes internet. „Phnom Penh je město plné expatů a turistů, navíc sídlíme blízko anglické školy, takže naprostou většinu našich zákazníků tvoří i tady Evropané a Američané. Pro Kambodžany je naše zboží přece jen drahé,“ vysvětluje Jessica, „sympatické ale je, že naše kamenná prodejna v USA je na Floridě, kde je velká kambodžská menšina. Kambodžané v USA tak často podporují svoje krajany.“
V celém velkém domku potkáváme jen asi desítku zaměstnanců. Nejprve se seznamujeme s vedoucí centra v Phnom Penhu Theavy , která byla kdysi jednou z prvních švadlen. Ve šperkařské dílně pak potkáváme nevidomou Mary ručně malující na plátna. Na naši otázku „How are you?“ odpovídá se smíchem „I am blind“ a pokračuje s námi, aby nám ukázala sklady látek a pracovnu designérů. Navrhování nových kousků je však spíše kolektivní činností. Návrh designérů se prý vždy mnohokrát předělá a upraví, s novými nápady také přichází další zaměstnanci a zaměstnankyně. Pro každý nový typ tašky, peněženky nebo třeba šátku je také třeba vybrat vhodné látky z nekonečně vypadajícího skladu. Většinu látek Sak Saum dostává z druhé ruky. Dárci jsou jak továrny a dílny, tak také různé krejčovské dílny a další příznivci organizace.
V nejvyšším patře budovy se pak kochám ve skladu hotových výrobků a vybírám, které z nich by se mohly v Česku líbit. S nakoupenými kousky v náručí pak vyrážím na druhou část exkurze odehrávající se ve vesnici Saang. Cesta sem (tuktukem) trvá asi 40 minut a vede symbolicky po silnici lemované několika obřími oděvními továrnami. V těch pracuje nebo alespoň chvíli někdy pracovala většina místních žen a dívek. „Práce ve velkých textilkách je hodně těžká a navíc velmi špatně placená, fluktuace pracovnic je proto obrovská. Továrny se o své zaměstnance a jejich pracovní podmínky nijak nestarají, protože vědí, že na každé volné místo čeká několik zájemců o práci,“ popisuje Jessica situaci, která panuje snad ve všech rozvojových zemích zaměřených na velkovýrobu oděvů.
Organizace SakSaum se nesnaží svou ruční výrobou velkým textilním továrnám konkurovat. Výroba oděvů je spíše prostředkem k dosažení cíle, který Sak Saum sleduje: pomoc obětem a lidem ohroženým obchodem s lidmi. „V naší dílně pracují jak lidé, kteří byli v minulosti obětí obchodování nebo násilí, ale i lidé, kteří jsou v této oblasti zranitelní. Typicky se jedná o dívky bez vzdělání pocházející z chudých rodin s mnoha dětmi. Zaměstnanci organizace navzájem neznají své životní příběhy, aby mezi nimi nedocházelo k diskriminaci či ponižování,“ vysvětluje další zaměstnankyně organizace.
Sak Saum v khmerštině znamená důstojnost a právě o její navrácení organizace usiluje. Ženám i mužům, kteří pro Sak Saum pracují, organizaci nabízí nejen pracovní zázemí a stabilní příjem, ale také možnost ubytování, rozvoje a osobnostního růstu. Někteří zaměstnanci umí šít díky předchozí praxi v některé z velkých textilek. Ti, kteří nemají s šicím strojem a nůžkami žádné zkušenosti, nabízí organizace vzdělávací program. Negramotní zaměstnanci mají také možnost docházet na kurzy psaní a čtení, pro ostatní je v nabídce kurz angličtiny a náboženství. Organizace Sak Saum je zřizována americkou křesťanskou církví, náboženství je proto jednou z hodnot, na nichž její práce stojí. Výuka křesťanství v převážně buddhistické Kambodži mi není úplně po chuti. Otevřený přístup zaměstnanců organizace mě však alespoň přesvědčuje, že se nejedná o nic násilného či fanatického.
Vcházím do první z budov, z níž se ozývá příjemné klapání šicích strojů. Práce se na chvilku zastaví, asi třicítka zaměstnanců mě zdraví pokývnutím a znovu se rozpačitě pouští do práce. Překvapuje mě, kolik za šicími stroji vidím mužů. „Obchodování s lidmi se netýká jen žen,“ uvádí mě Jessica na pravou míru, „mnoho mužů se nechává zlákat nabídkami práce na Blízkém Východě nebo východní Asii. Tam pak často pracují v nelidských podmínkách nebo musí čelit fyzickému násilí. Naši zaměstnanci jsou často pečlivější a důslednější než ženy, takže jsme moc rádi, že je tu máme.“ Asi třicítka zaměstnankyň a zaměstnanců šije bavlněné tašky a peněženky, v další budově pracuje asi dvacítka dalších na tričkách. K tomu Sak Saum zaměstnává dalších třicet žen pracujících doma. „Naši zaměstnanci si mohou vybrat, jestli chtějí pracovat doma nebo tady. Pokud má žena například malé děti, dáme jí šicí stroj a materiál a ona si tak může přivydělat a zároveň se starat o děti a domácnost,“ dozvídám se.
Ve výrobě panuje dobrá nálada a soustředění. Každý z pracovníků má na starosti tvorbu celého produktu, nejedná se tedy o klasickou manufakturní výrobu. Ti, kteří nešijou, se věnují stříhání nebo žehlení, vše pod dozorem vedoucí výroby Leap, jedné z prvních klientek organizace. Vyměníme si několik anglických frází, ukazuju na mapě Evropu a zajímám se, jak dlouho tu už pracuje, mladík s nůžkami nám pomáhá s překladem. Leap tu pracuje už čtyři roky a práce ji baví. Vysvětluje mi, že zaměstnanci dostávají zaplaceno v závislosti na délce praxe a svých výkonech. Vždy mají garantovanou alespoň minimální mzdu, která v Kambodži činí asi 130 USD měsíčně. Někdy se zaměstnancům podaří našetřit si díky výdělku peníze na vlastní podnikání či lepší bydlení. Stává se ale také, že tato mzda je jediným příjmem celé rodiny, protože manžel, manželka či rodiče zaměstnanců ztratí k další práci motivaci.
Sak Saum je však mnohem víc, než jen dvě místnosti, v nichž se pestrobarevné látky skoro zázračně mění na stylové módní doplňky. Hned vedle dílny stojí azylový dům, v němž mnoho ze zaměstnanců našlo útočiště. „Být obětí obchodování je v Kambodži velké stigma. Mnoho dívek i chlapců bylo prodáno jejich rodinou, která je nechce či nemůže přijmout zpět. U nás mohou bydlet i se svými dětmi, přičemž pracujeme na jejich osamostatnění a návratu do běžného života,“ vysvětluje mi Jessica. Další budova ukrývá komunitní centrum sloužící ke vzdělávání a pravidelným setkáním. „Snažíme se oslovovat i další obyvatele vesnice, dělat osvětu v oblasti obchodu s lidmi a spolupracujeme také s místní vládou. Navíc jednou měsíčně naši zaměstnanci pomáhají ostatním lidem z vesnice. Sami si vyberou, kdo by jejich pomoc potřeboval, a společně mu například opraví dům nebo pomohou na poli.“
I přesto, že jsem v Sak Saum strávila jediný den, dokázala bych o této organizaci popsat dalších několik stránek. Pokud vás život v ospalé vesničce Saang zajímá, sledujte blog organizace, kde pravidelně přibývají novinky i příběhy jednotlivých zaměstnanců.